Jelikož jsem vyrůstal na Novém Zélandě, měl jsem to štěstí, že jsem mohl dosytosti užívat otevřeného prostoru, hor, oceánu a divočiny, kde jsem se mohl prohánět na mém BMX, surfu a dalším vybavení, na které si jen vzpomenete. Bylo to úžasné.

Potom, v roce 2001, jsem přijel do Hanoje. BMX jsem vyměnil za motorku, surf za vlnky na jezeře Hoan Kiem a rychle jsem začal stárnout a dostávat se z formy. Pamatuju si, jak jsem stál na žebříku, abych vyměnil žárovku a pomyslel jsem si: „Míval jsem dobrou rovnováhu, koordinaci pohybů a pružnost. Co se stalo?“

Moji kamarádi už v té době studovali s Quangem a díky nim jsem šel na svou první hodinu. Měl jsem hodně daleko od dobrého a zdatného studenta, z formy a líný, ale Quangova vytrvalost to změnila. Jeho tiché metody mi vštípily smysl pro zodpovědnost a trpělivost, tolik mě motivovaly a já si uvědomil, že někde hluboko v mých nohou a rukách leží něco hodně velkého.

Jako začátečník, co se učí všechny ty základní pohyby, jsem se často zajímal o to, co je správně a co je špatně, a často jsem byl zmaten pro mě v té době záhadným odůvodněním, že neexistuje žádná správná cesta. Až později jsem pochopil, že právě v té neodmyslitelné flexibilitě těla a mysli leží tajemství Quangova učení.

Quang mi mnohokrát řekl, že Kung Fu, které dělám, je „moje“. A jelikož je to skutečně soubor duševních a fyzických dovedností, které vlastním, stalo se Kung Fu mou hlubokou součástí a jen těžko si nyní dovedu představit život bez něj.

V žádném případě nejsem žádný spirituální člověk. Nedošlo ve mně k žádnému magickému probuzení, když jsem dělal výkopy a výpady. Přesto Kung Fu můj život změnilo.

Nedávno jsem se vrátil na několik měsíců domů, kde jsem krátce studoval úplně jiné bojové umění. Ostatní studenti, se kterými jsem se setkával v průběhu lekcí, často poukazovali na nutnost dodržovat přesné kroky, na to, co je správně a co špatně, a mnozí z nich byli naprosto neschopni přijmout pár „nových“ pohybů.

A tady leží to tajemství. Skrze zdánlivě nekonečné opakování těch mysl ochromujících „pohybů mnichů“ (promiň, Quangu) jsem našel flexibilitu a rovnováhu, kterou jsem hledal, která ale sahá daleko daleko za paměť svalů.

Během jízdy autobusem a zatímco lezu na stromy (jednoduše, protože můžu), zamýšlím se nad významem toho všeho. Vydal jsem se na cestu Shao Lin, abych se zbavil ďáblů stárnutí a letargie, ale někde podél cesty jsem šel hlubší důvěru v sebe samého a v mé místo na tomto světě.